Text kriticky reflektuje reakce na dokument č. 11/84 s názvem „Právo na dějiny“. Autor uvádí, že dokument vyvolal širokou polemiku především kvůli věcným chybám a nedostatku odborné kompetence svých autorů, což oslabilo jeho celkový přínos a diskvalifikovalo jeho pozitivní aspekty. Zároveň však kritizuje i samotné diskutující, kteří se v debatě zaměřili na faktografické detaily a přehlédli hlubší podstatu problému. Autor analyzuje dobovou společenskou situaci, v níž je národ záměrně odřezáván od své minulosti a historie je redukována na hrubá ideologická schémata. Zdůrazňuje, že otázka po „smyslu dějin“, zejména těch národních, byla vytěsněna z odborného i veřejného diskursu a je mylně pokládána za nelegitimní či překonanou. Text uzavírá výzvou k pochopení smyslu dějin jako zásadního filosofického problému, který přesahuje rámec historiografie, a odkazuje na tradici sporů o smysl českých dějin z konce 19. a počátku 20. století, na kterou tehdejší debata nedokázala adekvátně navázat.