Tento text se zabývá filosofickými základy křesťanského světonázoru, rozdělenými do dvaceti kapitol. Autor začíná rozdělením lidských činů na přirozené, užitkové a mravní, přičemž zdůrazňuje, že činy mohou mít více než jednu z těchto vlastností. Následně definuje náboženství jako osobní postoj a životní vztah ke skutečnosti, který zahrnuje definování a hodnocení skutečnosti (náboženská dogmatika), uvědomění si vnitřního hlasu (svědomí) a vnitřní závaznosti. Vnitřní hlas, byť nedává přímé pokyny, signalizuje nesprávnost činů. Autor analyzuje vztah mezi lidským smyslovým vnímáním a skutečností, přičemž uvádí, že smysly vnímají pouze změny, nikoliv podstatu. Vnitřní hlas je přisouzen smyslu, který reaguje na činy na základě jakési „druhé příčiny“ nezávislé na lidské vůli. Tento „zákon“ není přírodní, ale normativní, morální. Na rozdíl od ekonomických pravidel, která směřují k libosti a jsou závislá na lidské volbě, morální zákony jsou nezávislé a normativní ve své podstatě. Morální zákon člověka ovlivňuje, ale nevnucuje se; činí ho odpovědným. Autor dále zkoumá formování osobnosti skrze činy a definuje osobnost jako druhou, nabytou přirozenost. Dobro a zlo nejsou hodnoceny na základě vnějšího provedení činu, ale na základě myšlenky, rozhodnutí vůle, a týkají se primárně péče o vlastní osobnost. Morální zákon tedy nesměřuje k činu, ale k mravnému člověku. Zkoumá se původ morálních zákonů, který je připisován dokonalé mravní osobnosti – Bohu. Bůh je chápán jako Stvořitel, který naplňuje Boží zákony, a jeho třetí vlastností je působení skrze Ducha svatého. Ježíš Kristus je prezentován jako ten, kdo přišel naplnit božské zákony a nabídnout „druhé stvoření“ skrze lásku, spolupracující s člověkem. Duch svatý je pak vnímán jako duchovní moc, která umožňuje lidem následovat Krista a projevuje se jako síla božské osobnosti.