Tato stať kriticky analyzuje odmítavý postoj Franze Rosenzweiga k dualismu kultury a civilizace, potažmo ducha a přírody. Rosenzweig vidí kořeny tohoto rozpolcení v křesťanském, zejména protestantském učení o dvou světech (Zweiweltenlehre) a prosazuje ideál harmonie. Argumentuje, že příroda je prostoupena duchem a duch je přirozenější a věcnější potřebou života, než se běžně soudí. Text se soustředí na Rosenzweigovu výzvu k obnově víry ve stvořenost nebe i země. Autor textu však upozorňuje na vnitřní rozpor v Rosenzweigově myšlení: ačkoliv se filosof snaží vymanit z řeckého vlivu, jeho pojetí víry jako vztahu k vnějšímu předmětu stále vykazuje rysy oné tradice, kterou kritizuje. Tato reflexe zdůrazňuje potřebu důsledného odstupu od dualistických konceptů, který Rosenzweig sice otevírá, ale sám v něm zůstává na půli cesty. Kritika tak nabízí hlubší vhled do limitů židovského existencialismu v dialogu s evropskou metafyzikou a přírodovědným paradigmatem.