Tento text se zabývá ontologií a méontologií, přičemž se zaměřuje na Parmenidovo a Platónovo pojetí bytí a nebytí. Diskutuje se zde rozdíl mezi bytím myšleného a bytím myslícího, přičemž se zdůrazňuje, že myšlení je vždy zaměřeno na něco, co je vnímáno jako jsoucí. Text rozlišuje mezi pravými jsoucny, která jsou vnitřně integrována do celku a mají svůj vznik, vývoj a zánik (např. švestka jako plod), a nepravými jsoucny, která jsou pouhou juxtapozicí pravých jsoucen (např. dvě švestky vedle sebe). Předmětné myšlení uchopuje pouze vnější stránku jsoucen, zatímco schopnost vztahovat se k celku umožňuje mínit i vnitřní stránku. Ontologie se zabývá jsoucností, ale pro nebytí je nutné konstituovat novou disciplínu – méontologii. Dále text reflektuje, jak vnější události či umělecká díla mohou člověka oslovit a otevřít mu nové perspektivy, i když se na první pohled mohou zdát bezvýznamné.