Tato esej z roku 1986 reflektuje filosofickou relevanci T. G. Masaryka v období hluboké kulturní a duchovní krize po srpnové okupaci. Autor kritizuje systematické vytlačování Masarykova odkazu z veřejného povědomí a zdůrazňuje potřebu nového, hlubšího pochopení jeho myšlení. Text se soustředí na dvě klíčová témata: problematiku subjektu a smysl dějinné evoluce. Masaryk v autorově interpretaci odmítá zjednodušující determinismus i marxistickou dialektiku a namísto toho vyzdvihuje lidského jedince jako vědomého integrátora složitých příčinných sil. Tato „spontaneita“ a morální integrita osobnosti jsou předpokladem svobody a opravdového pokroku. Esej propojuje Masarykovy strategie s pozdním úsilím Jana Patočky o filosofické zdůvodnění lidských práv. Závěrem autor vyzývá k převzetí filosofické odpovědnosti a k čerpání inspirace z Masaryka pro zachování národní identity a řešení naléhavých etických otázek současnosti. Masaryk tak zůstává živým partnerem pro dialog o integritě člověka uprostřed dějinných proměn.