Text z roku 1977 od Ladislava Hejdánka a Jana Tesaře se zamýšlí nad povahou a nezbytností opravdového rozhovoru v českém kulturním a společenském kontextu. Autoři kritizují sklon k "stádnosti" a defenzivnímu myšlení, které brání autentickému dialogu. Skutečný rozhovor podle nich vyžaduje vnitřní integritu jednotlivce, odvahu opustit bezpečí skupiny a ochotu naslouchat pravdě, i když přichází z vnějšku. Zdůrazňují, že pravda musí stát nad přátelstvím; přátelé se musí umět názorově rozejít a vést spory, aby se mohli znovu setkat v pravdě. Dokument odmítá dobovou tendenci potlačovat vnitřní neshody v zájmu jednoty a argumentuje, že pouze schopnost vést dialog umožňuje cestu do budoucnosti. Text slouží jako úvod k sérii dopisů ("Dialogům"), které mají otevřít prostor pro svobodné myšlení a hledání pravdy mimo oficiální či skupinová dogmata. Rozhovor je zde představen jako životodárná síla, která odhaluje hluboké rozpory a nabízí cestu k jejich překonání.