Esej Ladislava Hejdánka zkoumá proměny pojmu „příroda“ v dějinách evropského myšlení, počínaje etymologií slov fysis a natura, které odkazují k rození a růstu. Autor sleduje vývoj od předsókratovského zkoumání světa k sókratovskému obratu k člověku a obci, kde vzniká napětí mezi přirozeným (fysei) a dohodnutým (thesei). Hlavním tématem je antropologický problém: zda je člověk součástí přírody, nebo „nepřirozeným živočichem“. Hejdánek s odkazem na biologickou nedonošenost člověka tvrdí, že lidství je definováno vyvázáním se z čistě přírodních instinktů a vstupem do kultury. Odmítá heslo „návrat k přírodě“ jako nebezpečné a volá po „zlidštění“ přírody skrze kultivaci a vědomou odpovědnost v rámci noosféry. Člověk nemá přírodu potlačovat, ale skrze své rozhodování a rozlišování dobra a zla ji rozvíjet a vtisknout jí lidský smysl, čímž se definitivně odlišuje od ostatních živočichů.