Rozhovor s profesorem Ladislavem Hejdánkem z roku 1993 se zaměřuje na hlubokou krizi morálky a selhání křesťanů i filosofů v jejím řešení. Hejdánek kritizuje historickou podobu křesťanství za to, že se příliš vzdálilo od původního Ježíšova učení a přijalo cizorodé prvky řecké metafyziky. Hlavní teze spočívá v rozlišení mezi řeckým pojetím pravdy jako shody se skutečností (tím, co jest) a hebrejskou tradicí, kde pravda představuje to, co "má být". Tato "adventivní" pravda, která k člověku přichází z budoucnosti a oslovuje ho, je mocnější než jakákoli světská síla. Hejdánek navazuje na českou myšlenkovou linii reprezentovanou Emanuelem Rádlem a heslem "Pravda vítězí". Argumentuje, že východiskem ze současného nihilismu je vybudování nové filosofie, která by systematicky interpretovala právě tuto hebrejskou tradici. Autor zdůrazňuje význam českého jazyka a specifické domácí tradice pro budoucí duchovní orientaci Evropy, přičemž volá po odvaze opustit vyčerpané antické základy ve prospěch živého vztahu k pravdě.