Rozhovor s Ladislavem Hejdánkem z června 1990 nabízí hluboký vhled do jeho filosofického a občanského postoje v období těsně po pádu komunismu. Hejdánek se zamýšlí nad úkolem protestantské a ekumenické filosofie, přičemž se hlásí k domácí tradici reprezentované Rádlem a Masarykem. Kriticky hodnotí morální selhání a kolaboraci evangelické církve s minulým režimem, kterou dává do kontrastu k výraznější rezistenci katolíků. Ústředním bodem textu je výklad jeho konceptu „nepředmětného myšlení“, který odmítá redukci živé skutečnosti (jako je subjekt, pravda či budoucnost) na pouhé myšlenkové objekty. Hejdánek dále analyzuje vztah mezi filosofií a teologií jako nezbytnými partnery v evropském myšlení. V závěru reflektuje vnitřní krizi Charty 77, jež v nových společenských podmínkách ztrácí akceschopnost kvůli chybějícímu vnitřnímu konsenzu a pevnému řádu. Zdůrazňuje, že i v nové době zůstává zásadním úkolem zbavovat společnost strachu a důsledně chránit lidská práva.