Ladislav Hejdánek, významný český filosof a žák Jana Patočky, v tomto textu reflektuje roli filosofie ve společnosti a svůj osobní postoj k politice. Navzdory nabídkám na státnické funkce po roce 1989 se rozhodl věnovat pedagogické a badatelské činnosti, neboť věří, že filosofie vyžaduje hluboké soustředění a zkoumání základů myšlení, což je s politickým provozem neslučitelné. Hejdánek analyzuje vztah mezi vědou a filosofií a zdůrazňuje, že filosofie slouží jako nezbytná kritická kontrola vědeckých metod a racionality. Text se dále zabývá krizí současného myšlení, které stále vychází z antických pojmových schémat, jež Hejdánek považuje za vyčerpaná. Autor varuje před únikem k mýtům a zdůrazňuje nezastupitelnou roli rozumu při řešení budoucích výzev. Filosof je zde vykreslen jako postava stojící mezi soukromím pracovny a veřejným prostorem, jejímž úkolem je hledat pravdu a kultivovat veřejné myšlení, i za cenu konfliktu s většinovým míněním.