Rozhovor s filosofem Ladislavem Hejdánkem z roku 1990 mapuje historii a budoucí směřování československé filosofie po pádu totalitního režimu. Hejdánek reflektuje tradici neoficiálních seminářů, které se rozvíjely pod vedením Jana Patočky a později v rámci Charty 77 jako alternativa k ideologizované akademické půdě. Popisuje represe ze strany státní moci i význam mezinárodní solidarity, zejména spolupráci s Oxfordskou univerzitou. Autor odmítá možnost symbiózy mezi marxistickou ideologií a svobodným myšlením a zdůrazňuje nutnost nového začátku, jenž by měl vycházet z kritického dialogu a specificky české tradice reprezentované osobnostmi jako T. G. Masaryk a Emanuel Rádl. Hejdánek vyzývá k rehabilitaci Masaryka jako hlubokého filosofa a k promýšlení dějin skrze perspektivu subjektivity a etické odpovědnosti. Text nabízí vhled do transformace intelektuálního prostředí, které se snaží překonat izolaci a znovu definovat svou identitu v evropském kontextu.