Text z roku 1991 reflektuje vztah mezi postmodernismem a převratnými změnami ve střední a východní Evropě po pádu komunismu. Autor odmítá chápání těchto změn jako pouhý návrat k západní modernitě a podrobuje modernitu kritice skrze Nietzscheho pojetí nihilismu. Klade si otázku, zda postmodernismus nepředstavuje spíše vyvrcholení tohoto nihilismu než jeho překonání. Na základě české filosofické tradice, reprezentované Emanuelem Rádlem a Janem Patočkou, autor navrhuje alternativní pojetí pravdy a svobody. Pravda zde není chápána jako předmětné jsoucno, které lze vlastnit, nýbrž jako „adventivní“ skutečnost přicházející z budoucnosti, která nás zavazuje a orientuje. Tento přístup, čerpající z hebrejských kořenů evropského myšlení, nabízí cestu k překonání krize objektivizujícího myšlení a k novému utváření lidských práv a ekologické odpovědnosti. Středoevropská zkušenost tak může podle autora podnítit odlišné vyústění modernity, než jaké nabízí postmoderní relativismus.