Článek Ladislava Hejdánka z roku 1940 reaguje na dřívější úvahu o tom, zda zvířata dokážou myslet. Autor zpochybňuje vžité rčení o „ptačím rozumu“, které naznačuje nízkou inteligenci. Na podporu svého tvrzení uvádí příběh o ochočeném čížkovi, který po nechtěném úniku z klece oknem nezmizel v přírodě natrvalo, nýbrž se dobrovolně vrátil i se svou novou družkou. Tento čin autor interpretuje jako projev schopnosti úsudku a určitého typu uvažování, který přesahuje pouhé instinkty. Text poukazuje na to, že zvířecí mysl může fungovat komplexněji, než se lidé běžně domnívají. Závěrem autor vtipně poznamenává, že lidé bez vlastního úsudku by si od ptáků mohli nechat poradit, a proto je přirovnání k ptačímu rozumu nespravedlivé. Celkově jde o zajímavý dobový pohled na etologii zvířat očima tehdejšího studenta reálného gymnázia, který se zamýšlí nad hranicí mezi lidským a zvířecím vědomím.