Článek „Stále svoboda“ z roku 1950 kritizuje soudobé pojetí svobody, které autor vnímá jako projev úpadku ducha a slabosti. Autor odmítá povrchní volání po svobodě jakožto formální záruce či uznání ze strany moci, což považuje za neúčinný a nedůstojný protest „ušlápnutých duší“. Skutečná svoboda podle něj není darem, který lze obdržet, ale vnitřní kvalitou, která musí budit respekt sama o sobě. S odkazem na F. X. Šaldu a křesťanské hodnoty definuje svobodu jako filosofický koncept – jako neustálou možnost přesahovat jakoukoli faktickou situaci. Svoboda je inherentní lidské existenci, podobně jako je tvrdost vlastností oceli. Klíčovou otázkou tedy není, zda člověk svobodu má, ale jak ji naplňuje skrze věrnost morálním zákonům a Božím příkazům. Text směřuje k překonání liberalismu a zdůrazňuje odpovědnost jednotlivce vůči vyššímu řádu, čímž staví duchovní integritu nad politické proklamace.