Tento text z roku 1959 se zabývá pojetím pravdy v díle teologa J. L. Hromádky a zkoumá možnosti jeho filosofické interpretace. Autor analyzuje Hromádkův postoj, podle něhož pravda není výsledkem teoretických úvah o její podstatě, nýbrž svrchovanou skutečností, která člověka přesahuje. Klíčovým prvkem je Hromádkovo ztotožnění Boha s absolutní pravdou, což umožňuje interpretovat božství skrze kategorii pravdy a vytvořit tak platformu pro dialog s vědou a filosofií. Tento přístup vede k ontologickému posunu: pravda přestává být pouhým vztahem mezi myšlením a věcmi a stává se normou nad celým světem. Práce ukazuje, že Hromádkova koncepce neodmítá svět, ale naopak obrací člověka k věcem a k aktivní odpovědnosti za nápravu skutečnosti. Problematika pravdy se tak přesouvá z oblasti noetiky do ontologie a antropologie, kde zakládá autentickou lidskost jako otevřené poslání směřující k univerzální pravdě a sociální solidaritě.