Archiv Ladislava Hejdánka | texty dostupné online

Tento text, napsaný u příležitosti 90. výročí narození Emanuela Rádla (1873–1942), připomíná život a dílo jedné z nejvýraznějších, avšak rozporuplných postav české vědy a filosofie. Rádl začínal jako uznávaný biolog a autor světoznámých „Dějin vývojových teorií“, postupně se však pod vlivem T. G. Masaryka přiklonil k filosofii a politice. Článek vyzdvihuje jeho angažovanost v aktuálních otázkách, včetně kritiky rasových teorií, nacionalismu a nacismu. Přestože byl Rádl vnímán jako osamělý myslitel a „Don Quijote české filosofie“, jeho boj proti pozitivismu a originální pojetí pravdy zůstávají dodnes podnětné. Autor kritizuje tehdejší mlčení o Rádlově odkazu a zdůrazňuje, že jeho vnitřní rozpory jsou známkou živého, nikoli mrtvého myšlení. Text uzavírá výzvou k docenění Rádlova významu v kontextu českých dějin, neboť jde o myslitele, jehož nelze pro jeho komplexnost opomíjet ani v moderní době.

Pojetí víry u Dietricha Bonhoeffera prochází vývojem od silné závislosti na Barthově teologii k jeho vlastnímu, radikálnímu přehodnocení. Tento přerod, ovlivněný kritickým ověřováním Barthových myšlenek, se projevoval v posunech důrazů a nakonec v překonání původních pozic. Přestože Bonhoeffer přijal mnoho od Bartha, jeho vlastní aktuální a naléhavé ideje si postupně získávaly převahu. Klíčové je, že se nejednalo pouze o teoretické diskuse, ale tyto myšlenkové proudy byly prověřeny v drsných životních podmínkách Bonhoefferova věznění. Jeho poslední roky ukazují neutuchající úsilí o nové uchopení a vyjádření křesťanského poselství pro moderní dobu, a to nikoli stažením se do starých jistot, ale aktivním hledáním nových teologických pozic uprostřed extrémního tlaku. Vězení pro Bonhoeffera znamenalo především teologickou zkoušku, která ho vedla k novým objevům a k zápasu o nové slovo pro současnost.

Tento dokument kriticky hodnotí článek Ludvíka Pekárka o „Vlastnosti odrazu z hlediska moderní fyziky“. Článek se pokouší vysvětlit leninskou vlastnost odrazu neživé hmoty prostřednictvím fyzikálních procesů, konkrétně citlivosti fyzikálního systému na vnější vlivy, zejména na dodání energie vedoucí k vyššímu energetickému stavu. Autor kritiky však namítá, že Pekárek příliš zjednodušuje vnější působení na pouhé fyzikální vlivy a nesprávně chápe odraz jako pasivní vnitřní stav (paměť systému). Kritika zdůrazňuje, že odraz by měl být chápán jako aktivní proces, kde systém integruje vnější působení, nikoliv jen pasivně zaznamenává. Dále se argumentuje, že spontánní návrat systému do původního stavu není aktem „samovolnosti“, ale může být řízen informacemi o vnější situaci, což naznačuje reaktivitu systému. Kritika rovněž upozorňuje na nedostatečné zohlednění vývojového aspektu a na nutnost zkoumat atom nejen z fyzikálního, ale i z jiných hledisek, jako je biologické, a integrovat tyto poznatky do chápání odrazu jako aktivní účasti v procesu vývoje.

Tento text z roku 1963 představuje polemiku s názory Vladimíra Mikuleho ohledně výkladu náboženské svobody v tehdejší socialistické ústavě. Autor ostře kritizuje Mikuleho snahu podřídit ústavou zaručená občanská práva ideologickým zájmům a marxisticko-leninskému světovému názoru. Odmítá administrativní diskriminaci věřících studentů při přijímání na vysoké školy, kterou označuje za porušení zákonnosti a podstaty socialismu. Argumentuje, že svoboda vyznání a marxistická kulturní politika by měly existovat v souladu, nikoli v hierarchickém podřízení. Autor rovněž kritizuje dosavadní úroveň vědeckého atheismu, který se podle něj diskreditoval svou primitivností a spoléháním na mocenské nástroje místo skutečného intelektuálního dialogu. Skutečný společenský pokrok je podmíněn důsledným dodržováním občanských práv a rovnoprávností všech občanů bez ohledu na jejich náboženské přesvědčení. Text vyzývá k nahrazení represivních opatření seriózní diskusí, která jako jediná může vést k rozvoji autentického společenského vědomí.

Tento text navazuje na předchozí úvahy o Havlově "Zahradní slavnosti" a jejím aplikování na křesťanské společenství. Autor kritizuje zformalizování církve, kde jsou evangelijní hodnoty nahrazovány "filosofií životní malosti, falešné pokory, chytráckého konformismu a církevnické přetvářky". Vyjadřuje pochybnost nad otázkou, zda se máme křesťanskému pokrytectví smát stejně jako Havlově hře, a navrhuje, že bychom se mu měli smát spíše méně. Argumentuje, že absurdita a malost, které Havel kritizuje v občanské společnosti (např. "profesionální zahajovači a likvidační úředníci"), jsou v církvi stejně či dokonce problematičtější. Nepovažuje tyto jevy za "nicotnosti nedospělého světa", které by mohly vyvolávat pobavený úsměv u "dospělé církve". Autor zpochybňuje i představu, že by tyto jevy byly jen "klopýtnutím nabubřelé a ješitné důstojnosti", neboť často postrádají jakékoli důstojnosti a jsou spíše karikaturou či projevem "prostřednosti a životní malosti". Nakonec se ptá, čemu se vlastně v Havlově hře smějeme, pokud jde o tyto pokřivené formy lidskosti.

Text Ladislava Hejdánka z roku 1963 se zabývá problematikou nové interpretace křesťanské víry v kontextu radikálně proměněné, nenáboženské dějinné situace. Autor kriticky reflektuje podněty Rudolfa Bultmanna a zejména Dietricha Bonhoeffera, přičemž zdůrazňuje, že moderní proces sekularizace není pro víru vnější hrozbou, ale naopak výzvou k nalezení její autentické, plně nenáboženské podoby. Ústřední otázkou celého spisu je stanovení normy a předmětu interpretace: zda jím má být kerygma, historický Ježíš, či aktuální zkušenost živé víry. Hejdánek přesvědčivě argumentuje, že cílem nemůže být pouhá aktualizace archaických pojmů moderními termíny, nýbrž proniknutí k samotné skutečnosti, z níž život víry autenticky vyvěrá a jíž je nesen. Tato snaha vyžaduje opuštění tradičního metafyzického aparátu a rozvíjení nové, tvořivé myšlenkové práce na pomezí theologie a filosofie. Nová interpretace je tak chápána jako zásadní úkol, který musí tvořivě reflektovat současné myšlení a otevírat zcela nové perspektivy v dějinách lidského ducha.

Tento text z roku 1963 kriticky analyzuje proces, v němž moderní věda a objektivismus metodicky eliminovaly člověka z vědeckého obrazu světa. Autor poukazuje na to, že ideál objektivního poznání nezávislého na subjektu redukuje člověka na pouhou věc a zbavuje jej jeho autentické lidskosti. Tato tendence má hluboké historické kořeny v antické metafyzice a mýtu, které chápou skutečnost jako definitivně danou, statickou a uzavřenou v minulosti. Proti tomuto "předmětnému myšlení" staví autor koncept "nepředmětné skutečnosti", inspirovaný filosofií Karla Kosíka a biblickou prorockou tradicí. Klíčovým prvkem této nové perspektivy je otevřenost do budoucnosti a dějinnost: minulost zde není vnímána jako uzavřený celek, nýbrž získává svůj skutečný smysl a podobu teprve skrze tvůrčí lidskou praxi a proces polidšťování světa. Pravda v tomto pojetí není pouhou reprodukcí objektivních faktů, nýbrž dynamickou perspektivou směřující k budoucnosti. Cílem textu je rehabilitace člověka jako svobodného a aktivního subjektu dějin, který v dialektickém vztahu ke světu překonává odcizení a realizuje své lidské poslání.

Tento článek z roku 1963 rozebírá význam reprodukčních technik, zejména mikrofilmu a mikrokaret, pro zlepšení dostupnosti vědecké literatury. Autor upozorňuje na potíže spojené s omezeným počtem knihovních výtisků a nepraktičností ručních výpisků. Text podrobně hodnotí tehdy dostupné technologie, přičemž za nejvhodnější pro menší pracoviště považuje fotografické metody díky jejich nízkým nákladům a úspoře místa. Součástí jsou konkrétní technické instrukce pro pořizování mikrofilmů, volbu materiálů a proces vyvíjení. Zvláštní důraz je kladen na nově vznikající službu Ústavu epidemiologie a mikrobiologie v Praze, která má za cíl distribuovat mikrofilmy zahraničních odborných článků pracovníkům hygienicko-epidemiologické služby. Úspěch této snahy je podmíněn vybavením pracovišť čtecími přístroji a systematickým budováním archivů. I přes budoucí potenciál mikrokaret zůstává mikrofilm v tehdejších podmínkách klíčovým nástrojem pro zefektivnění vědecké informovanosti a dokumentace.

Text kriticky zkoumá koncept „předmětného myšlení“ a jeho limity při uchopení lidské existence. Autor vychází z teze, že člověk se vyznačuje vědomím vlastní aktivity, což mu umožňuje kritický vztah k sobě samému. Hlavní kritika směřuje proti moderní přírodovědě a metafyzické tradici, které redukují svět na soubor hotových, daných předmětů a zákonitostí, čímž eliminují člověka a rozměr dějinnosti. Autor, v dialogu s Karlem Kosíkem, odmítá chápání „filosofie člověka“ jako pouhého doplňku vědeckého obrazu světa. Místo toho prosazuje pojetí skutečnosti jako totality, v níž minulost není uzavřená a budoucnost zůstává otevřená pro vznik nového. Předmětné myšlení je označeno za jednostrannou mystifikaci, která má kořeny v antické metafyzice a mýtu. Cílem textu je nastínit cestu k novému, nemetafyzickému obrazu světa, který by integroval nepředmětnou stránku skutečnosti a sloužil jako základ pro autentickou lidskou praxi.