Archiv Ladislava Hejdánka | texty dostupné online

Tento text z roku 1965 představuje kritickou reflexi rozhodnutí francouzského existencialistického filosofa a spisovatele Jeana-Paula Sartra odmítnout Nobelovu cenu za literaturu. Autor podrobně rozebírá Sartrovo veřejné prohlášení, které shledává vnitřně rozporuplným a málo přesvědčivým. Sartre své odmítnutí zdůvodnil snahou vyhnout se institucionalizaci své osoby a vírou, že spisovatel má působit výhradně skrze své dílo. Autor článku však tuto "romantickou etiku čistého rozhodnutí" podrobuje tvrdé kritice a označuje ji za teoreticky nesprávnou, neboť žádný autor se v moderní společnosti nemůže zcela oprostit od vlivu institucí. V úvaze jsou rovněž zmíněny politické souvislosti, jako je opomenutí autorů z východního bloku či Sartrův vztah k alžírské válce. Závěrem autor konstatuje, že skutečně suverénní člověk by měl mít odvahu cenu přijmout a využít ji ke svým cílům, a vyjadřuje údiv nad tím, že Sartre cenu odmítl v roce, kdy ji obdržel i Martin Luther King.

Tento text z roku 1965 kriticky reflektuje vztah mezi kulturou a politickou mocí v socialistickém Československu, přičemž vychází z polemiky kolem časopisu Tvář. Autor reaguje na dobové názory Zdeňka Mlynáře, Jana Trefulky a Jiřího Hájka ohledně přípustnosti mocenských zásahů do ideové sféry. Ačkoliv uznává realitu politické moci, zásadně odmítá její nekontrolované zasahování do názorových sporů. Argumentuje, že mocenská regulace kultury vede k morální korupci, oportunismu a vyprazdňování ideových hodnot, což poškozuje celou společnost. Navrhuje proto nezbytnost právního ukotvení a veřejné kontroly mocenských aktů. Hlavním kritériem intelektuálního úsilí by neměla být ideologická nálepka, nýbrž pravdivost a věcná správnost řešení. Svobodu autor chápe nikoliv jako libovůli, ale jako závazek a odpovědnost vůči pravdě. Text uzavírá výzvou k občanské odpovědnosti, která by měla být zdrojem i normou politické moci, nikoliv jejím pasivním objektem.

Masarykova filosofie vědy tvoří základ jeho úsilí o společenskou obrodu. Text analyzuje proměnu Masarykova působení po příchodu do Prahy, kdy se z akademického vědce stal veřejným intelektuálem zapojeným do klíčových sporů, jako byly rukopisné boje či hilsneriáda. Pro Masaryka věda neznamená pouze hromadění poznatků, ale mravní úsilí a hledání pravdy, které vyžaduje přesnost a odvahu. Odmítá pozitivistický objektivismus a zdůrazňuje „konkrétní totalitu“ a smysl jednotlivin. Filosofie má roli organizátora věd, směřující k syntéze celku. Klíčovým aspektem je sociální angažovanost vědy: vědecké poznání musí vyústit v praktickou akci a přispět k mravní a politické kultivaci národa. Masaryk odmítá vědecký lartpourlartismus a požaduje, aby se věda stala základem moderní politiky a vzdělání. Jeho realismus tak propojuje teoretickou reflexi s aktivní účastí na veřejném životě, přičemž kritika a pravda jsou nezbytnými nástroji proti autoritářství a stagnaci.

Tento text se zabývá reinterpretací české nepozitivistické filosofie 20. století, jak ji v roce 1964 představil filosof Lubomír Nový. Hlavním tématem je kritické přehodnocení marxistického pohledu na postavy jako T. G. Masaryk, Emanuel Rádl a J. L. Hromádka. Nový odmítá dřívější zjednodušující tvrzení, že tito myslitelé představovali pouhou iracionalizaci a úpadek měšťanského myšlení. Naopak ukazuje, že linie Masaryk–Rádl–Hromádka byla hluboce ukotvena v řešení konkrétních společenských, politických a humanistických otázek, včetně vztahu k socialismu a sekularizaci. Autor zdůrazňuje, že česká nepozitivistická filosofie se svou angažovaností v problémech člověka a dějin zařadila do významných evropských proudů. Cílem tohoto přehodnocení je překonat dřívější mechanistické deformace marxismu a umožnit hlubší teoretické zhodnocení domácích intelektuálních tradic, které jsou nezbytné pro rozvoj moderního myšlení o kultuře, vědě a společnosti.

Tento text hodnotí tři filosofické práce o umění publikované kolem roku 1965: „Umění a společnost“ Atanase Nateva, „Dialogy o filosofii, estetice a umění“ Dušana Prokopa a Miloše Jůzla a „Člověk a krásno“ Vladimíra Brožíka. Autor kritizuje Natevovo pojetí, které sice klade důraz na společenský vliv umění, ale nedokáže přesvědčivě definovat jeho specifičnost a zúžuje jeho dopad na intimní vztah jednotlivce ke světu. Prokop a Jůzl jsou oceněni za problematizaci vztahu díla k vnější realitě a za zdůraznění umění jako nové lidské skutečnosti, přestože jejich forma dialogu a některé naivity jsou kritizovány. Brožík je považován za nejpromyšlenějšího, neboť se blíží k pochopení objektivní povahy subjektu a jeho role v umění, a zdůrazňuje lidský a společenský význam estetické hodnoty. Přesto autor dochází k závěru, že všechny tři studie postrádají širší filosofickou perspektivu a nedokáží plně uchopit umění jako klíč k novému sebepochopení člověka v kontextu moderní vědy a společnosti.

Text z roku 1964 reflektuje perspektivy a úkoly ekumenické práce v tehdejším Československu v rámci jirchářských seminářů. Autor kriticky přehodnocuje tradiční přístup hledání společných bodů v minulosti a namísto toho zdůrazňuje orientaci na společnou, „eschatologickou“ budoucnost a konkrétní úkoly. Pravý ekumenický dialog podle něj nevyžaduje potlačování vlastních tradic, ale naopak jejich jasnou formulaci v otevřenosti vůči druhým. Tato perspektiva se musí rozšířit za hranice křesťanství směrem k dialogu s židovstvím, mimokřesťanskými světy a zejména s marxistickým atheismem a sekularizovaným moderním člověkem. Ústředním teoretickým cílem je nová, „nenáboženská“ či civilní reflexe víry, která by byla intelektuálně relevantní v moderní éře. Autor vnímá ekumenismus jako univerzální úkol celého lidstva, směřující ke konvergenci skrze svobodný dialog zbavený mocenských pozic, čímž seminář přispívá k překonávání ideologických a konfesijních bariér v širším celosvětovém kontextu.

Tento text analyzuje filosofické pojetí Karla Kosíka se zaměřením na vztah mezi uměním, lidskou praxí a autenticitou. Vychází z konceptu dialektiky konkrétního, v němž Kosík rozlišuje mezi světem pseudokonkrétnosti – sférou každodenní obeznámenosti a utilitární manipulace – a světem skutečné pravdy. Autor zdůrazňuje, že pravda není hotový objekt k pasivnímu nazírání, nýbrž proces, který musí být člověkem aktivně realizován. Klíčovým krokem k autenticitě je destrukce pseudokonkrétnosti, která umožňuje odhalit vnitřní strukturu věcí. Umění a filosofie jsou zde představeny jako výsadní a nezastupitelné prostředky k poznání lidské totality. Umělecké dílo není nahlíženo jako pouhý odraz ekonomické základny, ale jako autonomní nová skutečnost, která v čase žije prostřednictvím neustálých konkretizací a interpretací. Text se věnuje ontologii díla, jeho dějinnosti a schopnosti transcendovat dané poměry, čímž se umění stává konstitutivním prvkem lidské existence a nástrojem polidšťování světa.

Tento text se zabývá dílem Pierra Teilharda de Chardina, významného vědce a teologa, u příležitosti desátého výročí jeho úmrtí v roce 1965. Autor analyzuje Teilhardovu snahu o hlubokou syntézu vědeckého poznání a křesťanské víry, přičemž zdůrazňuje, že pro Teilharda představují věda a víra dvě konvergující cesty k poznání jediné pravdy. Článek kontrastuje Teilhardův optimistický evoluční pohled na vesmír s pesimistickým pojetím astronoma Jamese Jeanse, který vnímal život jako náhodný vedlejší produkt v lhostejném kosmu. Ústředním tématem je Teilhardův „zákon komplexnosti a vědomí“, podle něhož se hmota vyvíjí směrem k vyšší složitosti a vnitřnímu vědomí. Tento proces graduje od vzniku života přes lidskou reflexi až k budoucímu sjednocení lidstva v tzv. bodě Omega. Teilhard tak rehabilituje důstojné místo člověka ve vesmíru a ukazuje evoluci jako smysluplný, dějinný pohyb, jemuž křesťanská víra v Krista dodává nezbytnou energii a směr.

Tento text je odpovědí Ladislava Hejdánka na kritiku Jula Tomina, která se týkala Hejdánkovy recenze knihy Milana Machovce 'Smysl lidského života'. Hejdánek obhajuje svou kritickou pozici a vysvětluje podstatu recenze jako nástroje k hodnocení filosofických postojů autora, nikoli pouze jako shrnutí díla. Hlavním bodem sporu je Machovcova nekonzistence a povrchnost při zpracování etických a antropologických témat. Hejdánek podrobně rozebírá Machovcovo pojetí naděje, které považuje za metafyzické a postrádající skutečný rozměr budoucnosti. Dále kritizuje tezi, že nahlížení člověka jako věci je výchozím bodem lidského kontaktu; argumentuje, že primární je vztah subjekt-subjekt, zatímco objektivizace je projevem degradace lidskosti. Autor zdůrazňuje, že jeho přísná kritika má chránit závažná filosofická témata před kompromitací způsobenou neseriózním přístupem. Text tak reflektuje dobové diskuse o povaze marxistické filosofie, subjektivitě a mravní obrodě v československém kontextu 60. let 20. století.