Tento text se zabývá klíčovými filosofickými myšlenkami 20. století, které se snažily překonat tradiční pojetí člověka jako pouhého abstraktního subjektu a místo toho jej ukotvit v jeho konkrétní existenci. Vychází z kritik, které na první filosofy 20. století – Kierkegaarda, Marxe a Nietzscheho – vznášeli mnozí, neboť se vzpírali akademickému systému a kritizovali společnost. Jejich společným jmenovatelem je uvědomění si konce jedné filosofické epochy a potřeba radikálně nového přístupu. Tento přístup, který vidí člověka v jeho konkrétní existenci, je základem pro další úvahy. Text kritizuje moderní vědu za to, že se soustředí na věci a opomíjí subjekt, čímž člověka odcizuje od sebe samého a světa. Zdůrazňuje nutnost sebepoznání jako předpokladu poznání světa a varuje před jednostranností objektivní pravdy, která nezasahuje osobně. V kontextu současných českých filosofických publikací (Teilhard de Chardin, Scheler, Rádl, Whitehead, Kosík) autor naznačuje, že je třeba uchopit místo člověka ve světě prostřednictvím precizní pojmové práce a reflexe, která neupadá do extrémů, ale hledá rovnováhu mezi člověkem a světem.