Tento článek zkoumá složitý vztah mezi člověkem a přírodou v kontextu moderního environmentálního povědomí. Původní pojetí přírody jako autonomní entity se v průběhu dějin myšlení proměnilo pod vlivem filosofických konceptů a lidské aktivity. Deklarace ze Stockholmu z roku 1972 zdůrazňuje ochranu přírodních zdrojů pro budoucí generace, ale zároveň je příroda vnímána jako součást lidského životního prostředí, které je třeba plánovat a spravovat. Autor rozlišuje mezi přírodou (fysis) a artefakty (pragmata), přičemž argumentuje, že moderní chápání přírody je úzce spjato s lidskou existencí a činností. Vznik člověka je chápán jako oddělení od původního kosmu, kde příroda zůstává „zbytkem“. Marxův pohled, kde příroda je neorganickým tělem člověka a dějiny jsou procesem jejího „zlidšťování“, nabízí alternativní perspektivu. Článek kritizuje odcizení práce a odcizení přírody, které vede k ničení životního prostředí a ohrožení lidstva. Závěrem zdůrazňuje nutnost nového, odpovědného vztahu k přírodě, kde se stává partnerem, nikoli pouhým objektem, a vyzývá k „polidštění“ přírody skrze rozum a vědeckou reflexi, což je politický úkol vyžadující okamžité plány ochrany přírody a stanovení mezí lidské činnosti pro zachování jak přírody, tak lidstva.