Tento text Bedřicha Moldana z roku 1974 kriticky analyzuje vztah mezi člověkem a přírodou v kontextu tehdejšího ekologického diskurzu, zejména po stockholmské konferenci OSN v roce 1972. Autor upozorňuje na nebezpečný posun v chápání přírody, která se pod vlivem technického pokroku mění z autonomního "kosmu" na pouhý objekt lidské manipulace a vyčerpatelný zdroj surovin (pragma). Moldan argumentuje, že člověk se jako bytost "nepřírodní" vyčlenil z přírodních regulačních mechanismů, čímž však v konečném důsledku ohrožuje integritu biosféry i svou vlastní existenci. Hlavním východiskem z hrozící krize není pouze technologická náprava, ale fundamentální změna lidského postoje spočívající v dobrovolném sebeomezení a přijetí etické odpovědnosti za přírodu jako partnera. Příroda musí být integrována do lidského světa jako svébytný živoucí organismus, nikoliv jen jako soubor chráněných vzorků. Závěrem autor zdůrazňuje nezbytnost vědecké a filosofické reflexe i politické akce k vytvoření nové harmonie v rámci noosféry, kde lidský rozum slouží k vědomé ochraně života jako celku.