Tento text, napsaný k padesátinám Karla Kosíka v roce 1976, analyzuje chronickou krizi moderní demokracie, kterou vnímá nejen jako praktickou, ale především jako teoretickou. Autor kritizuje zastaralé koncepty přirozených práv v mezinárodních deklaracích a zdůrazňuje potřebu rehabilitace rozumu a svědomí v politickém životě. Na základě Kosíkových a Husových myšlenek definuje člověka jako subjekt, který se konstituuje skrze radikální reflexi. Tato reflexe vyžaduje „ekstatickou otevřenost“ vůči světu a pravdě, čímž se vědomí osvobozuje od pouhého pragmatismu. Politika by neměla být pouhým „uměním možného“, ale aktivním otevíráním nových, nepravděpodobných možností. Role filosofie v politice spočívá v soustavné kritické reflexi, která odhaluje falešné antropologie a ideologické manipulace. Skutečný politický subjekt se rodí z odmítnutí role pasivního objektu moci a z přijetí odpovědnosti za celek ve světle nepředmětné pravdy. Filosofie tak slouží k udržování svobody skrze službu pravdě a spravedlnosti.