Článek se zabývá vztahem filosofie a pravdy, přičemž poukazuje na fundamentální potíže plynoucí z povahy pojmového myšlení. Pojmy sice umožňují kontrolu a sdílení myšlenek, ale zároveň vzdalují naše myšlení od přímé reality. Filosofie, která vznikla s pojmovým myšlením, se potýká s problémem pravdy, jelikož se snaží uchopit neuchopitelné – esenci pravdy, která není pouhým objektem. Autor zdůrazňuje, že pravda není závislá na lidském poznání ani na shodě s danou skutečností, ale spíše naopak – skutečnost nabývá své jasnosti a určenosti ve světle pravdy. Lidská bytost je ve svém bytí a stávání se bytostně závislá na pravdě, a to v perspektivě budoucího „má být“. Filosofie jako „láska k pravdě“ (philaletheia) nespočívá v ovládnutí pravdy, ale v otevřenosti a přijetí. Pravda není dosažitelná vědeckými metodami ani pouhou reflexí, ale vyžaduje specifičtější uchopení. Skutečné setkání s pravdou nastává v momentě, kdy se člověk v reflexi vymaní ze svého „já“ a vstoupí do stavu „mimo sebe“, do „ještě ne“, kde se může otevřít nepojmové pravdě. Toto setkání není lidským výkonem, ale přijetím, které vyžaduje pokoru a naslouchání. Pravá filosofie tedy není o dosažení pravdy, ale o otevření se jí a o životě v jejím světle, což umožňuje nejen vědecké poznání, ale i hlubší sebepoznání.