Text z roku 1994 reflektuje roli filosofa ve veřejném životě a kriticky hodnotí novodobé české dějiny. Autor zdůrazňuje, že filosofie vyžaduje neustálou sebekritiku a jednotu myšlení a života. Hlavní pozornost věnuje morálnímu selhání české společnosti během normalizace a promarněné šanci na hluboké sebepoznání po roce 1989. Kritizuje tehdejší politickou reprezentaci za absenci dlouhodobých koncepcí a státnického myšlení, přičemž rozdělení Československa vnímá jako tragický důsledek rezignace na Masarykovy integrační ideje. Autor varuje před nacionalismem a vyzývá k hledání nové evropské identity, která by vycházela z kritického uznání vlastní viny a odpovědnosti. Závěrem vyzdvihuje sepětí filosofického myšlení s mateřským jazykem, což činí emigraci pro filosofa téměř nemožnou. Tato reflexe slouží jako apel k intelektuální poctivosti a aktivnímu občanství v postkomunistické éře.