Text „Hermeneutika a čas“ pojednává o hermeneutice nikoli jako o pouhé metodě, nýbrž jako o základní filosofické disciplíně, která se vztahuje k celku lidské zkušenosti. Autor vychází z paradoxu Oda Marquarda, podle něhož nás hermeneutika učí v textu nacházet to, co v něm předmětně není. Význam se nenachází přímo v artefaktu jakožto věci, ale vyvstává až skrze aktivní a časové porozumění. Jádrem úvahy je vztah hermeneutiky k temporalitě. Autor překonává tradiční metafyzické chápání a zdůrazňuje, že hermeneutický akt je bytostně orientován k budoucnosti. Význam není statickou pravdou minulosti, ale něčím, co k nám „přichází“ jako adventivní výzva. S odkazem na Jana Patočku text ukazuje, že umělecké dílo otevírá rozměr skutečnosti, jenž zůstává v každodennosti skryt. Hermeneutika je tak ve výsledku představena jako praxe očekávající otevřenosti a víry v nepředmětné výzvy, které budoucnost předkládá našemu rozumění a které nás v procesu interpretace proměňují.