Text se zabývá konceptem „víry“ oproti její tradiční lingvistické a teologické objektivizaci. Autor vychází z lingvistického rozboru, podle něhož význam slov určuje kontext, a zkoumá novozákonní užití výrazů „víra“ a „věřit“. S oporou v bádání Gerharda Ebelinga zdůrazňuje, že Ježíš často užíval slovo víra v absolutním smyslu – nikoli jako víru v určitý předmět či osobu, ale jako transformující skutečnost a „svědectví víry“, které umožňuje uzdravení a nápravu. Toto původní pochopení se pod vlivem helénismu posunulo k intelektualizovanému, zpředmětňujícímu pojetí. Autor z pozice filosofa nahlíží víru jako nepředmětný „generátor“ nového, který přichází z budoucnosti, aby překonával entropii a napravoval chyby světa. Vybízí k filosofické reflexi víry jakožto zmocňujícího daru a tvůrčí síly, která přesahuje pouhý subjektivní souhlas s dogmatickými formulemi a směřuje k celkové nápravě skutečnosti.