Článek zkoumá pojem „návratu do Evropy“ a „návratu do historie“, které se objevily po pádu komunismu. Autor tvrdí, že tyto fráze vyjadřují nostalgii a pocit nespravedlnosti. Zdůrazňuje, že skutečná historie není jen sled událostí, ale aktivní tvorba historických subjektů, které se obrací k budoucnosti s důvěrou, nikoli strachem. Vysvětluje, že zatímco pračlověk žil orientován na minulost a mýtus, evropské myšlení, ovlivněné mimo jiné židovskou tradicí, se začalo orientovat na budoucnost a přijalo ideu pokroku a novosti. Autor kritizuje pasivní „návrat“ do historie jako parazitování na práci jiných a zdůrazňuje potřebu aktivního zapojení do tvorby společné evropské budoucnosti. Kritizuje také konzumní společnost jako ahistorickou a varuje před možným úpadkem Evropy, pokud Evropané přestanou aktivně tvořit svou historii a budoucnost. Zdůrazňuje, že Evropa je svou historií a myšlením úzce spjata s historickým pojetím světa a nemůže si dovolit tuto dimenzi ztratit.