Tento text se zabývá Rádlovým pojetím pravdy v jeho díle „Útěcha z filosofie“ (1957). Rádl klade důraz na to, že pravda není v nás, ale spíše pro nás a vládne nad námi. Je to morální zákon, který prochází naší soudností a vyžaduje osobní odpovědnost a rozumové odůvodnění. Pravda je považována za poslední autoritu, předcházející lidské formulaci a objevující se prostřednictvím rozumu a poznání. Diskutuje se zde také o vztahu pravdy k realitě, přičemž se zdůrazňuje, že pravá skutečnost je morální a nelze ji pozorovat z vnějšku. Metafyzika je chápána jako snaha o přiblížení se k této pravé skutečnosti, i když její absolutní poznání je pro člověka nedosažitelné. Text také poukazuje na paradox individuálního pojetí metafyziky, které se snaží o univerzální pravdu v rámci nahodilých a chaotických podmínek prostředí. Rádl odmítá moderní vědecké pojetí hmoty a staví proti ní život, ať už vitální nebo morální, který je však neoddělitelně spjat s tělem. Vláda pravdy se uskutečňuje skrze rozumné jednání a porozumění minulosti, přičemž důležitost je přikládána historickému kontextu a tradici.