Tento text kriticky zkoumá vztah mezi pravdou a historií a zdůrazňuje, že pravdu nelze odtrhnout od konkrétních dějinných a osobních situací. Autor odmítá pojetí, které pravdu univerzalizuje do podoby nadčasových schémat, což označuje za myšlení mytologické. Hlavním terčem kritiky je koncept „teologické situace“ B. Pospíšila, jenž vyjímá setkání člověka s věčností z historického kontextu a nahrazuje živý vztah neměnným stereotypem. Podle autora je pravda svrchovaná a vítězná právě ve své aktuálnosti a svázanosti s přítomným okamžikem; zbavena dějinnosti se stává prázdnou abstrakcí. Pravda není pouhou součástí dějin, nýbrž silou, která prolamuje uzavřenost situací a otevírá nové cesty. Text rovněž obhajuje nezbytnost vědeckého a historického zkoumání v teologii a varuje, že ignorování historické reality vede k úniku do subjektivního mýtu a ztrátě schopnosti reagovat na skutečnost. Pravá víra tak vyžaduje reflexi a uznání jednoty pravdy ve všech oblastech lidského vědění.