Příspěvek se zabývá univerzalistickým charakterem křesťanské víry a jeho historickým vývojem, který byl poznamenán partikularistickými tendencemi, věroučným a organizačním štěpením (východní a západní církev, reformace) a následnou roztržkou mezi vírou a moderní vědou. Tento stav vedl k vnitřní rozpolcenosti západního člověka a ke schizofrenii moderního světa. Text analyzuje, jak se věda, která měla původně sloužit jako sjednocující platforma, ukázala jako nedostatečná, a jak se ukázala potřeba duchovního sjednocení lidstva jako jediné cesty vpřed. V tomto kontextu je představeno dílo Pierra Teilharda de Chardin, které je charakterizováno jako snaha o nalezení principiální jednoty mezi vírou a vědou, nikoli jako jejich syntéza. Teilhardova metoda je popsána jako fenomenologická, s důrazem na pozorovatelná fakta a jevy, přičemž se vyhýbá metafyzickým a dogmatickým formulacím, aby dosáhl harmonie mezi vědou a vírou.