Tento text se zabývá Blochovým pojetím naděje a jeho interpretací Hegela a Marxe. Bloch kritizuje Hegelovo pojetí možného jako již obsaženého ve skutečném, a tím i jeho statickou dialektiku. Místo toho Bloch rozvíjí logiku a ontologii rozlehlé říše možného, inspirován Marxovým pojetím procesního charakteru světa. Odmítá Hegelovu identitu vnitřního a vnějšího, existence a esence, a zdůrazňuje neidentičnost jevu a podstaty jako zdroj reálně možného. Možné je pro Blocha částečně podmíněné a otevřené, protože ne všechny podmínky jsou dány. Aktivní role subjektu spočívá v organizaci a rozvrhu podmínek k dosažení žádoucího výsledku. Bloch rozlišuje mezi skutečností a možností, přičemž možnost je vždy vztažena k subjektu, který anticipuje budoucí situaci. Základním motivem je hlad jako elementární energie naděje, který pohání vpřed k novému uspořádání a překonání stávající uzavřenosti.