Tento esej, zřejmě připravený jako podklad k článku pro časopis Slovenské pohľady, se zabývá komplexním vztahem mezi člověkem a civilizací. Autor polemizuje s reduktivními pohledy na civilizaci jako na pouhou technickou či materiální strukturu, nebo jako na něco zcela odděleného od přírody. Zdůrazňuje, že civilizace je nejen způsob, jakým člověk obývá svět a domestikuje přírodu, ale také proces, který přetváří samotnou lidskou bytost. Autor rozlišuje mezi povrchem a jádrem civilizace a varuje před barbárstvím, které se skrývá pod nablýskanou fasádou, pokud není civilizace zakořeněna v hlubších etických a lidských principech. Esej zkoumá povahu „osvětí“ – světa, který si každá živá bytost vytváří – a argumentuje, že lidské osvětí, civilizace, je specificky „nepřirozené“, protože se neřídí pouze přírodními zákony, ale je založeno na vědomém přijetí pravidel a principů. Vyzdvihuje, že lidská bytost se stává člověkem skrze sociální interakci a praxi, nikoli jen biologickou daností. Věda a technika jsou analyzovány jako metody přístupu ke skutečnosti, které mohou být polidštěné, ale i zvrhlé, pokud se odtrhnou od etických základů a lidskosti. Autor kritizuje konformismus a pocit odcizení v moderní společnosti a naléhá na zodpovědné hledání pravdy a na to, abychom civilizaci považovali za proces neustálého naplňování vyšších norem.