Článek se zabývá problematikou moderní liturgie v církvi, zejména úbytkem účasti věřících na bohoslužbách, kteří se spíše věnují vzdělávacím a diskusním akcím. Klade si otázku, zda je tento odklon od tradičních bohoslužeb zdravým projevem „demytologizace“ nebo ochuzením, a zda je třeba hledat nové formy bohoslužeb. Dále se ptá na původ a funkci liturgie v konstantinovské církvi, na možnou transformaci pohanských kultů a na srovnání s vývojem liturgie v protestantismu, kde se středem stává kázání. V katolické církvi se zkoumá, zda tradiční, ustálené formy bohoslužeb nepřispívají k tomu, že jsou pro sekularizovaného člověka všechny náboženské projevy vnímány jako podobné. Autor se zamýšlí nad tím, jak formami církevního života ukázat, že křesťanství není jen dalším náboženstvím, a jak přiblížit bohoslužebná shromáždění běžnému životu. Závěrem se věnuje novému chápání Boha, který není vnímán jako přírodní síla, všemocný ochránce, trestající soudce ani objekt pro „náboženské vyžití", ale jako bytost, s níž se navazuje jiný druh vztahu.