Tento text se zabývá filosofií řeči s důrazem na nutnost rozlišení a zpřesnění pojmů jazyk, mluva a řeč. Autor kritizuje zjednodušující nástrojové pojetí řeči jako pouhého aparátu nebo vnější podoby mluvení. Rozlišuje mezi jazykem jako historicky daným systémem (např. český jazyk), mluvou jako vnější stránkou individuálního projevu a řečí jako prostorem, v němž mluvené nabývá smyslu a stává se skutečností. Inspiruje se myšlenkami Martina Heideggera o tom, že pobyt člověka je v řeči a že slovo dává věcem bytí, ale odmítá jeho terminologii. Zdůrazňuje, že svět věcí se ve světě řeči otevírá novým souvislostem a přesahuje svou původní uzavřenost. Řeč není lidským výtvorem, ale primárně „řečí bytí“, které se skrze lidskou mluvu manifestuje. Autor dále nastoluje otázky týkající se pravdy, lži a vztahu mluvení k bytí, přičemž naznačuje, že myšlení je rovněž vnější podobou řeči, která nemá počátek ani konec, ale je spíše připraveným rozvrhem.