Tento text zkoumá pojem „přírody“ a jeho vztah k člověku, přičemž zpochybňuje tradiční chápání. Autor tvrdí, že příroda ve svém současném pojetí není původní kosmos, ale spíše „pouhá příroda“ – pozůstatek či vedlejší produkt vzniku člověka. Člověk, tím, že se oddělil od přírody, ji učinil tím, čím je dnes. Původní kosmos směřoval k člověku jako k vyvrcholení, zatímco příroda je popisována jako sbírka neúspěšných pokusů, zbavená vnitřní tendence k vývoji. S rozvojem vědy a techniky se člověk stále více odcizuje od „přírody v nás“ i „přírody kolem nás“, což vede k jejímu rozkladu a otravě lidského světa. Text navrhuje, že lidstvo musí přírodu integrovat a nahradit její funkce vyššími prostředky, nikoliv ji ničit. Existuje jen jedna perspektiva: „polidštění“ přírody, aby se mohla stát součástí nového, živého celku pod lidským vedením a péčí, namísto aby byla rozkládající se mrtvolou.