Text se zabývá povahou práce historika skrze analýzu Pekařovy interpretace událostí předcházejících bitvě na Bílé hoře. Autor rozebírá Pekařovo hodnocení osudových chyb vlády krále Matyáše i luteránské opozice a srovnává metodu nahlížení dějin jako odpovědi na výzvu doby s pozdějším konceptem Arnolda Toynbeeho. Ústředním tématem je etický a noetický rozměr historikova řemesla, inspirovaný myšlenkami Emanuela Rádla. Historik podle autora nesmí být nezaujatým divákem, ale musí aktivně posuzovat správnost činů a rozlišovat mezi dobrem a zlem. Subjektivita historika je přirovnávána k hudební interpretaci partitury – bez osobního vkladu a pochopení celku nelze minulé děje oživit. Skutečné pochopení historie vyžaduje angažovanost proti bezpráví a soucit s trpícími, neboť smyslem dějin je směřování ke spravedlnosti a zastavení svévole mocných. Práce zdůrazňuje, že mravní postoj je nezbytným předpokladem pro pravdivé poznání minulosti.