Tento text představuje přípravné teze k přednášce o filosofické antropologii zaměřené na téma „Člověk a vina“. Autor v něm redefinuje koncept odcizení nikoli jako vzdálení se od dané podstaty, nýbrž od vlastní budoucnosti a toho, čím člověk „má být“. Provinění je nahlíženo jako bytostný akt zaměřený vůči sobě samému, který má dalekosáhlé časové důsledky a projevuje se v pocitech úzkosti a děsu z budoucnosti. Člověk je zde vnímán jako „vedlejší produkt“ směřování k ideálnímu stavu. Text dále kriticky rozebírá subjektivní prožitky, které vyžadují očištění a analýzu, než s nimi lze v rámci antropologie pracovat. Zásadní je propojení pocitu viny se zkušeností času a rozšířené přítomnosti, což vede k pojetí odpovědnosti jakožto nutnosti odpovídat na to, co přichází. V závěru je etika deklarována jako fundamentální, „meontologická“ disciplína, nikoli pouhá nadstavba lidského bytí.