Tento text kriticky reflektuje rozporuplnost současné doby, zejména v postojích mladé generace k ochraně světa. Autor poukazuje na paradox, kdy intenzivní snaha o záchranu ohrožených biologických druhů koexistuje s naprostým nezájmem o kulturní tradice, které tvoří samotný základ těchto etických postojů. Dochází k odmítání kulturního dědictví ve prospěch ideologických konstruktů. Dalším významným tématem je kontrast mezi bojem proti ekologickému znečištění a lhostejností k degradaci prostředí kulturního, jazykového a duchovního. Text varuje před znečištěním vědomí, které se projevuje neschopností rozlišovat mezi skutečnými hodnotami a kýčem či pravdou a lží. Tato krize soudnosti je prohlubována vlivem médií, která využívají svou přesvědčovací moc k potlačení samostatného a kritického myšlení. Autor tak vybízí k uvědomění si, že ochrana přírody nemůže být oddělena od kultivace lidského ducha a úcty k myšlenkovému odkazu předků, bez nichž společnost ztrácí svou integritu a směr.