Tento text, původně zamýšlený jako zakončení úvodu do filosofie a datovaný rokem 1951, představuje zamyšlení nad koncem jedné éry práce v kroužcích a nad nutností přizpůsobit se novým, složitým úkolům. Autor, i přes nejasné vyhlídky na pokračování, cítí povinnost sdílet svůj pohled na východisko ze současné situace. Kritizuje dobový humanismus jako zdánlivý, zatímco skutečnou realitou jsou obrovské porážky humanismu a triumf sil, které vedou k odcizení a odlidštění. Tradiční snahy o návrat k přírodě a zrušení civilizace odmítá jako založené na chybném předpokladu, že lidskost je neměnná přirozenost. Naopak, autor zdůrazňuje historický rozměr lidskosti, který není zajištěn, ale je výsledkem historických činů a života lidí. Tento proces odlidšťování zasahuje i lidské vědomí. Autor otevírá otázku, zda jde o pouhou změnu lidskosti v důsledku historického vývoje, nebo o skutečné odlidštění, přičemž upozorňuje na nesprávné chápání historičnosti jako popření možnosti hodnocení.