Text Hudba a čas se zabývá filosofickým pojetím hudby v kontextu času a reality. Autor vychází z Démokritova atomismu a klade si otázku, zda je hudba pouze iluzí složenou z izolovaných zvuků, nebo skutečným uměleckým dílem, kterému dává smysl lidské porozumění. Podobně jako film není jen sledem statických políček, ani hudba není pouhou sumou tónů. Druhá část textu definuje hudbu jako prizma, které ukazuje skutečnost v novém světle. Hudba je charakterizována svou nahodilostí neboli kontingencí, pluralitou a strukturní složitostí, zejména v podobě kontrapunktu. Autor zdůrazňuje, že hudební dílo je konečné a jeho struktura, ač složitá a vrstevnatá, tvoří jednotný celek. Tato hudební zkušenost není jen nápodobou života, ale aktivním nástrojem k prosvětlení a formování lidské zkušenosti, dějin a událostí. Hudba tak pomáhá člověku rekonstruovat a nově konstituovat vnímání reality skrze estetickou zkušenost a porozumění jejím vnitřním strukturám.