Tato úvaha se zaměřuje na ontologickou a metodologickou povahu filosofických systémů, které v porovnání s jinými formami poznání vykazují znaky parciálnosti a plurality. Autor argumentuje, že jakýkoliv nárok konkrétní filosofie na absolutní a univerzální platnost je spíše selháním sebekritičnosti než projevem pravdy. Přesto však filosofické myšlení není zcela nahodilé; v základech každého systému lze nalézt invariantní struktury a univerzální momenty, které přesahují jeho konkrétní dobové či individuální vymezení. Klíčovým konceptem je zde transparence: filosofický systém by neměl být uzavřeným celkem, nýbrž průhlednou strukturou, která dává vyniknout univerzálním prvkům. Cílem filosofického vyjádření je pak sloužit jako médium, skrze které pravda prostupuje do lidského světa. Tímto způsobem filosofie překonává svou vlastní omezenost a stává se místem intenzivního setkání s pravdou, jež není závislá na konkrétní formální podobě daného systému.