Text rozebírá dvě základní tendence ve filosofii: důslednou pojmovou reflexi a celkové vidění konkrétní situace. Ačkoliv je filosofie ukotvena v řeči a jejím kritickém zkoumání, nemůže se redukovat pouze na tuto činnost. Autor rozlišuje mezi mysliteli, kteří se noří do hloubek myšlenkového aparátu a jazyka (např. Heidegger), a těmi, kteří se skrze myšlení snaží uchopit dějinnou chvíli a skutečnost (např. Jaspers, Masaryk či Rádl). Reflexe bez vazby na žitou realitu postrádá vnitřní korektiv a riskuje ztrátu smyslu. Naproti tomu porozumění situaci vyžaduje vhled do jejího vztahu k pravdě a „slovu“. V české tradici převažuje orientace na vidění a slyšení skutečnosti. Autor dospívá k závěru, že obě složky jsou neoddělitelné: reflexe slouží jako optický nástroj (mikroskop či dalekohled), který umožňuje hlubší vhled do reality, zatímco bez něj filosofie hrozí úpadkem do chaosu nebo planého teoretizování.