Tento text zkoumá ontologický a epistemologický vztah mezi člověkem a světem, přičemž tvrdí, že tato vzájemná souvztažnost předchází výslovným otázkám po podstatě obojího. Specificky lidská kvalita spočívá v neustálém překračování daných obzorů a v aktivním pronikání k neznámému, což dává lidskému životu váhu a smysl. Autor zdůrazňuje neoddělitelnost sebeporozumění člověka a jeho porozumění světu; jakákoliv analýza jednoho nutně odhaluje rysy druhého. Významná část úvahy je věnována historickému vývoji myšlení od intuic k preciznímu pojmovému uchopení skutečnosti. Toto „předmětné myšlení“ však vedlo k redukci světa na pouhý souhrn objektů či „skladiště věcí“. V závěru text odkazuje na fenomenologické přístupy Edmunda Husserla a Jana Patočky, kteří rozlišují mezi přirozeným světem lidského života a matematizovaným světem vědy. Práce tak vyzývá k překonání jednostranné objektifikace ve prospěch hlubšího pochopení celistvosti světa a místa člověka v něm.