Příspěvek představený na Evropském kulturním fóru v Budapešti v roce 1985 se zabývá postavením filosofie a filosofů v Československu a v socialistických zemích obecně. Autor kritizuje rozpor mezi deklarovanými rovnými právy občanů a faktickou nerovností vyplývající z ideologické nadřazenosti marxismu-leninismu, která omezuje svobodu myšlení a vzdělávání. Popisuje potlačování nemarxistických směrů, ideologickou indoktrinaci ve školách a omezený přístup k filosofické literatuře. Zdůrazňuje, že skuteční filosofové čelí profesní likvidaci, což vede k odlivu talentů a vzniku soukromých filosofických kroužků jako jediné formy svobodné intelektuální činnosti. Příspěvek vyzývá k pozitivní snaze o uchování a rozvoj myšlenkových tradic a k revizi evropského myšlení, aby se předešlo budoucím krizím. Podtrhuje odpovědnost evropských filosofů za kritické zhodnocení vlastní tradice a otevření nových perspektiv myšlení v souladu s principy helsinské konference.