Tento text se zabývá filosofickým odkazem Emanuela Rádla, přičemž se zaměřuje na jeho pojetí vztahu mezi biologií a filosofií. Autor zdůrazňuje nezbytnost dialogu mezi těmito obory a kritizuje izolaci moderní fyziky od ostatních věd. Klíčovým tématem je Rádlovo specifické chápání „Pravdy“ – nikoli jako formálního logického soudu, nýbrž jako metafyzické a mravní entity, která předchází existenci a vládne světu skrze lidskou odpovědnost a svědomí. Text rozebírá Rádlovo odmítnutí statického řeckého pojmosloví a jeho příklon k dynamickému vnímání času a „smyslu“ věcí. Autor vyzdvihuje Rádlovu vizi, podle níž je „to, co má být“, skutečným původcem „toho, co jest“. V závěru je Rádl představen jako průkopník tzv. „filosofické fikce“ (PhiFi), myšlenkového směru, který usiluje o nalezení hlubšího smyslu reality prostřednictvím etického úsilí a orientace na budoucnost. Práce tak reflektuje Rádlovu snahu o propojení vědeckého poznání s mravním aktivismem.