Text formou dialogu zkoumá vztah mezi moderními vědeckými experimenty a filosofickou koncepcí času, subjektu a kauzality. Autor kritizuje tradiční pojetí lineárního času plynoucího z minulosti do budoucnosti a odmítá mechanický pankauzalismus, který nedokáže vysvětlit vznik nového. Jádrem úvahy je teze, že skutečné dění pravých událostí postupuje z budoucnosti do minulosti. Událost začíná jako nejsoucí (budoucí), postupně se aktualizuje a následně propadá do minulosti jako setrvačnost. Klíčovou roli hraje subjekt, který disponuje vnitřní, nepředmětnou stránkou a schopností ekstaticky se vyklánět vstříc nepředmětným výzvám přicházejícím z budoucnosti. Autor rozlišuje mezi individuálním časem události a odvozeným časem obecným, který vzniká prolnutím časových polí jednotlivých subjektů. Celkově text redefinuje ontologii dění, v němž aktivita subjektu a jeho odpovědnost na výzvy tvoří základ negentropického vzniku nového v protikladu k entropickému rozpadu předmětných setrvačností.