Tato úvaha kriticky analyzuje moderní hermeneutický předpoklad, podle něhož neexistuje nic mimo text. Autor tento postoj označuje za mýtus a přirovnává jej k absurdnímu tvrzení, že neexistuje nic mimo vědomí. Podobně jako vědomí je vždy intencionální, i text svým významem směřuje k realitě, která jej přesahuje. Bez tohoto vztahu k vnějšímu světu by text ztratil svou podstatu. Text dále zkoumá fenomén čtení skutečnosti a uměleckých děl jako textu, což ilustruje na příkladech z historie i současného jazykového úzu. Důležitým aspektem je časovost a dějovost; obraz či text vyžadují aktivní proces interpretace. Samotný text se stává skutečným textem až v okamžiku, kdy je čten a kdy mu je porozuměno. Autor tak zdůrazňuje procesuální a vztahový charakter textuality, která nemůže být statickým objektem, ale vyžaduje interakci s recipientem a odkazování k mimotextové skutečnosti.