Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka | Schleiermacher


<<  <  1 / 3   >   >>
záznamů: 12

Schleiermacher

Emanuel Rádl (1933)
Friedrich David Schleiermacher (1768-1834), profesor evangelické theologie v Berlíně, byl členem estétského kroužku Schellingovců, v němž náboženství bylo /484/ předmětem hlubokomyslných vtipů bohémských. Byl to vynikající krasořečník; jeho „Řeči o náboženství ke vzdělancům“ podávají intelektuální estétství, které rádo si dodává romantické hloubky mluvením o náboženství.
Pokládá se za největšího protestantského theologa předešlého století. Dnešního čtenáře jeho kazatelských spisů zarazí nedostatek kritického rozhledu. Doba romantiky, kterou prožíval, se odkláněla od protestantství a sympatizovala s katolictvím; někteří členové jeho kroužků dokonce přestoupili ke katolictví: Schleiermacher neviděl světového rozporu mezi katolictvím a protestantstvím a necítil povinnosti, nějak své protestantství proti svým přátelům katolickým obhájit. Otázkou doby byl deismus, revivalismus, politické revoluce proti katolictví. Schleiermacher těchto časových otázek necítil.
Bůh není prý osobností (slyšet to bylo velmi příjemné intelektuálům); přírodní příčinnost a působení Boží jsou jedno a totéž. Bůh prý nikdy nebyl bez světa (a tedy nestvořil tento svět); nedělá zázraků; všechno se děje s přítrodní nutností; není ani svobody vůle ani nesmrtelnosti; není propasti mezi dobrem a zlem; co je špatné, je jen m,éně dokonalé; všechno je božské.
Zápas dřívějších theologů se točil okolo velké otázky... jest posledním slovem víry v Boha, poznání Boha (jak učil Tomáš Akvinský), aneb ochota plnit jeho vůli (jak učí evangelium)? Schleiermacher se lehce přehoupl přes tuto tvrdou překážku: náboženství prý není ani poznáním, ani vůlí, nýbrž je čistě subjektivní věcí srdce, citu. Nemá prý obsahu (ani obsahu intelektuálního, který dogmaticky formulovali scholastikové, ani obsahu normativního, o němž jedná Starý a Nový zákon); v náboženství tedy nejde o Boha; „náboženství bez Boha může být lepší než náboženství s Bohem“. Náboženství /485/ a život se prý stýkají za hranicemi rozumu a vůle; stýkají se v oblasti citu, tj. sentimentálního rozplývání se ve sladkém vědomí vlastního stavu; náboženský cit se nevztahuje na předmět, jako když máme rádi maminku, ani nemíří na jednání, které opět je nutně konkretní, nýbrž je prý právě na rozhraní mezi věděním a jednáním, je to indiferenční místo mezi nimi; náboženství je stavem, nikoli činem. Stav jest, když nás příjemně mrazí a naskakuje nám husí kůže: tu jsme mimo rozum i vůli; takový iracionální „cit“, blouznění, opojení, měl na mysli Schleiermacher. I jest prá náboženství citem naprosté závislosti na veškerenstvu, na Bohu. (Hegel zlomyslně poznamenal: rozhoduje-li cit závislosti, „pak je pes nejlepším křesťanem“.)
(0948, Dějiny filosofie II, Praha 1933, str. 483-84.)
vznik lístku: srpen 2012

Schleiermacher

Emanuel Rádl (1933)
... Jak nám tato slova odhalují myšlenkově neujasněné prostředí doby! Jacobi soudil: buďto „Glauvensphilosophie“ nebo Spinoza! Fichte: buďto Wissenschaftslehre“ nebo Spinoza! Schleiermacher, otec nové německé theologie protestantské, mluitl o „svatém a exkomunikovaném Spinozovi“; katolický básní Novalis jej nazýval možem, kterého Bůh naveskrz pronikl; Hegel napsal, že „kdo chce být filosofem, musí být napřed spinozistou“.
Jedině Kant, vždycky kritický, vyciťoval nebezpečí spinozoismu a bránil se mu. ...
(0948, Dějiny filosofie II, Praha 1933, str. 264.)
vznik lístku: srpen 2012

Schleiermacher

Emanuel Rádl (1933)
- – – – – – -
Str. 485 ř. 33. Velmi dobrý rozbor Schleiermacherova učení se stanoviska biblického podává Em. Brunner, Mystik u. das Wort, 2. vyd.1928. Také Wilhelm Koppelmann, Das Wesen des Christentums 1922 dobře postihuje chyby
vznik lístku: srpen 2012

Schleiermacher

Emanuel Rádl (1933)
Společnost prý není dílem jednotlivců, učí Spann, nýbrž je projevem jednoty ducha, o které píše už staroindická filosofie a v kterou věřili Fichte, Schleiermacher, Baader a j. romantikové. V prapodstatě všechno splývá v jedno; z ní se jednotlivec vybavuje, diferencuje; jest však pořád jejím organickým projevem; bez této jednoty ničím není. ...
(0948, Dějiny filosofie II, Praha 1933, str. 535.)
vznik lístku: srpen 2012

Schleiermacher

Emanuel Rádl (1933)
Jak se Schellingovi podařilo vyjádřit způsob myšlení německých vzdělanců jeho doby, je vidět z velkého množství spisovatelů, kteří se v jeho době a ve styku s ním opíjeli podobnou mystikou. Nová filosofie, opřená /364/ o tuto poesii a umění, byla za Schellinga na vrcholu a zachvacovala nejpřednější duchy. Což nebyl Goethe předchůdcem, Kant zákonodárcem tohoto způsobu filosofování? Bratří Schelgelové, August W. (1767-1845), literární kritik a jazykozpytec a Friedrich W. (1772-1829), literát a filosof, byli nadšenými a vlivnými schellingovci; se Schleirmacherem a některými jinými založili „romantickou školu“ s programem protiosvícenským; opovrhovali metodičností, rozumovou jasností a libovali si v excentričnostech. Jejich filosofie byla mělká. ...
(0948, Dějiny filosofie II, Praha 1933, str. 363-64.)
vznik lístku: srpen 2012