Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka | Demokracie


<<  <  1 / 3   >   >>
záznamů: 12

Demokracie - pojetí

Ladislav Hejdánek (2005)
Slova demokracie a demokratický mají tolik odlišných významů, že vlastně sama o sobě neznamenají téměř nic. Proto také nic moc neznamená, když se někdo hlásí k demokratismu a prohlašuje se za „demokrata“. Skutečná hranice neprobíhá proto mezi demokraty a antidemokraty (kritiky nebo popěrači demokratismu), nýbrž napříč tomuto nepřesnému a přímo neprůhlednému (spíše ideologickému než principiálnímu) rozdělení. Demokratičnost tedy není žádnou principiální, fundamentální pozicí, žádným zásadním stanoviskem a východiskem, nýbrž je praktickým pokusem o takové uspořádání veřejných (obecných) záležitostí, které by co nejméně překáželo myšlenkové i praktické vynalézavosti a tvořivosti a které by je co nejlépe umožňovalo a podporovalo. Konkrétně to znamená, že v opravdu demokratickém uspořádání má k některým záležitostem právo se vyjadřovat a o nich rozhodovat většina, ale k jiným jen ti nejlépe připravení, přičemž rozdíl mezi obojím není stanoven jednou provždy, ale mění se podle toho, jak postupuje poznání a jak jsou získávány nové zkušenosti v nových oborech. Tak kupř. ve vědách už obecně platí, že rozumný argument má větší váhu než názor většiny (dokonce většiny příslušných odborníků). Zároveň však máme mnoho zkušeností s tím, že odborníci velmi často zapomínají na širší souvislosti a že perspektivy jejich přísně rozumového uvažování bývají značně zúženy a omezeny. To je ovšem známo už také mezi vědci, a tak vznikají nové projekty as plány, na nichž se musí podílet celá řada odborníků různého zaměření. Ve vědě to celkem dost slušně funguje, i když se vždy znovu ukazuje, jak i sami vědci jsou pouze lidé s nejrůznějšími lidskými vadami (takže není divu, že lidské vady a nedokonalosti, ba i zlou vůli musíme předpokládat i v celé společnosti). A právě proto demokratičnost nemůže být založena a udržována jen na nějakých sebeideálnějších principech, ale musí se stále sama kontrolovat a opravovat na základě kritického posuzování dosavadního fungování a dosavadní praxe. (Písek, 050614-3.)
vznik lístku: červen 2005

Rytířskost a demokracie | Demokracie a rytířskost

Oliver Hassenkamp (1962)
„Bez rytířskosti je demokracie frivolní hračka.“
(3873, Právo na druhého, př. Věra Poppová, Praha 1965, str. 226.)
vznik lístku: březen 2007

Demokracie a socialismus

Ladislav Hejdánek (2007)
Myšlenka socialismu jako společenského řádu je domyšlením starořecké myšlenky demokracie do náležitých důsledků, které přesahují možnosti i výhledy starořeckých „obcí“, ale zároveň je nepochybně inspirována některými křesťanskými tradicemi (a jejich prostřednictvím některými tradicemi starožidovskými).
(Písek, 080321-2.)
vznik lístku: březen 2008

Demokracie

František Xaver Šalda (1919)
Býti opravdu demokratem, znamená býti tvořivý, tvořivý básnicky, filosoficky, nábožensky. Opravdová demokracie hledá a nalézá svou hodnotu svůj význam v tom, že jest methodou tvorby, a methodou úspěšnější, než byly staré útvary obecnosti a pospolitosti lidské. Nevychováváme-li v sobě tuto novou tvořivou duši – tvořivější, než byla duše starého Rakouska -, budeme před tváří budoucnosti kulturní smeť, třeba bychom byli první středoevropskou republikou co do časového vzniku nebo co do síly hospodářské, vývozní, daňové, blahobytné atd. Budeme zemí prostřednosti, a ne zemí středu, tj. ideální mravní osy, na níž by se soustředila a kolem níž by se otáčela Evropa.
Jde tedy o to, abychom zrodili ze sebe a vychovali ze sebe největší počet celých a dokonalých osobností, které by nesly v sobě zákon a nepřejímaly ho z vnějšku. Ideální rekord, o nějž jest usilovati, bylo by vychovati třináct milionů takových duševních králů a královen – nic víc, nic míň! Ale dříve než budeme míti chovance a vychovance, třeba míti vychovatele, a těmi nemohou býti než naši básníci, myslitelé, umělci, filosofové, bohozkumci a bohotvůrci. Jen oni mohou vztyčiti pratypy nového lidství, lidství právě demokratického, tj. schopnějšího vzestupu a vzrůstu duševního, tvárně plnějšího a plodnějšího, obsažnějšího i výraznějšího, než bylo lidství staré. O tyto nové pratypy půjde nové demokracii nejprve: každá výchova jest umění, a jako umění konkrétnost sama; nemůže býti výchovy, kde není vzorů zcela určitých a ztělesněných, které si podmaňují tvou obraznost a vůli, které vybuřují tvou plastickou tvořivost, tvé plasma vývojové.
(Výchova k demokracii, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, str. 31.)
(původně: Venkov 19.1.1919, č. 17, str. 2-3.)
vznik lístku: červen 2005

Demokracie a intelektuálové

František Xaver Šalda (1927)
V jiných a starších útvarech státních, než je moderní demokracie, vždycky inteligence byla třídou vůdčí. Určitý počet jednotlivců, jemuž se dostalo zvláštního a složitého školení /261/ odborného, vedl množství, vládl mu. ... To proto, že všecko, i věda a umění i kult, byly esoterní; byly tajemství, k němuž měli klíče jen zasvěcenci, nad nímž bděli zasvěcenci, jež propouštěli po částech po svém dobrém zdání a v dávkách jimi určovaných do lidu jen zasvěcenci.
Věda měla ovšem podstatně jiný ráz než dnes. Dnes v duchovědách převládl historism v nejširším slova smyslu, tj. vypsání vývoje, fenomenologie duchových dějů a úkonů; v přírodních vědách popis, ne zpyt. Tím se teprve stala věda schopna popularizace v tom smysl a v té míře, jak to dnes vidíš a zažíváš. Tím však byla teprve umožněna demokracie v moderním smyslu slova. Každý se lacino ve škole obecné nebo mimo školu z lidových příruček seznamuje s hlavními výtěžky vědy, pokud se ty výsledky dějí svésti ve formulky užitečné nebo potřebné civilisaci. Každý může si osvojiti a v dnešní škole obecné nebo střední skutečně si osvojuje tolik z vědy, kolik jí potřebuje i k životu politickému, k demokratické správě a řízení života veřejného. Intelektuál, který byl v staré době třídou a kastou, a třídou a kastou často hrozivou, ztrácí rázem svůj význam a svou moc. Každý je dnes do jisté míry a případně intelektuálem – i dělník i řemeslník i rolník-, protože nikdo není intelektuál v pravém a vlastním smyslu slova, tj. člověkem, v němž žije duch tvořivosti vědecké. Vyjma ovšem těch několik jednotlivců, jež spočítáš i ve velkých zemích na prstech své ruky, kteří nesou pokrok a osud své vědy ve své hrudi, vlastní objevitelé nových, zítřejších zákonů, strůjcové nových hypotéz, znatelé nového poznání. /262/ Demokratickým davům ovšem po těchto tvůrcích nových vědeckých pravd a konstruktérech nových vědeckých skutečností nic není. Neboť je nezajímá tvůrčí akt, cizí a lhostejný je jim vědecký jako mravní i metafysický herec životní – je zajímají jen vědy tzv. aplikované, tj. ty výtěžky vědy, které mají bezprostřední praktické upotřebení v životě společenském a v civilisaci. (A ovšem: c o jsem zde napsal o vědě, platí mutatis mutandis i o poesii a umění.) Neklammež se: jen pro ty praktické zřetele zřizují se a dotují se laboratoře a vydržuje se vysoké a odborné školství. Bios theóretikos, život rozjímavý, sveze se s sebou jen jako nutné zlo: pokud by totiž bez něho nebylo praxe a aplikace ...
(Inteligence a demokracie, in: Soubor díla FXŠ sv. 22, Kritické projevy sv. 13, Praha 1963, str. 260-61.)
vznik lístku: listopad 2008