Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka | Nové


<<  <  1 / 6   >   >>
záznamů: 30

Nové a staré

Ladislav Hejdánek (1951)
Charakter pojmu vývoj je po výtce popisný, nikoli explikativní; je praktický, nikoliv teoretický. Každý vážný pokus o teorii vývoje se musí stát teorií setrvačnosti a návratu; pojetí tvořivosti je možné jen jako rub pojetí rozkladu nebo setrvačnosti. Skutečnou otázkou není, jak je možné nové, nýbrž jak je možné staré a zastaralé, tj. jak se z nového může stát staré. Nelze vykládat nové ze starého, nýbrž jen naopak staré z nového; nebylo zajisté nejprve staré a potom nové, nýbrž napřed nové, a to zestaralo.Pojem vývoje je proto popisný, poněvadž se přibližuje realitě zvnějška, poněvadž ji chce pojmout objekt(iv)ně. Stojíce stranou skutečného průběhu událostí, prohlašujeme stav současný za nový a stav předcházející za starý, a tak se dostáváme do neřešitelných rozporů předpokladem, že staré bylo před novým, tj. že věc, o níž jednáme, byla napřed stará a potom nová. Rozpory jsou však zřejmé: chceme-li vyložit nové ze starého, znamená to úsilí objevit nové mezi starým, přímo uprostřed starého, čili pokus prohlásit, že ono nové už tu bylo nějak přítomné ve starém, že v podstatě není rozdílu mezi tímto novým a oním starým, a že tedy není v pravém smyslu nic nového. Zmizí nám rozdíl mezi starým a novým na straně jedné a mezi minulým a přítomným na straně druhé. To má své přesné důsledky i pro pojetí času; existuje rozloženost věcí a tvarů v průběhu časové posloupnosti. Dochází k dalšímu sporu, chceme-li totiž ztotožnit všechno přítomné s novým a všechno minulé se starým. Ostatně se vždy znovu vrací otázka, odkud může pramenit rozdíl mezi tzv. starým a tzv. novým, tj. jak se ze starého může stát nové. To je otázka ovšem nezodpověditelná; tu buď popřeme – jak už řečeno – skutečnost nového, anebo nám nezbývá než vyložit vznik nového z jiného zdroje, než je staré. V tomto druhém případě bychom však museli vykládat zvlášť a nezávisle jak nové, tak staré; vzniká totiž otázka, kde se vzalo staré. Pakliže jeho zdroje jsou totožné se zdroji nového, musíme se ptát, proč i ono není nové a kde se vzala jeho zastaralost. A tím se ovšem dostáváme na cestu, o níž jsme mluvili na počátku, totiž k pojetí rubu, opaku vývoje, k pojetí setrvačnosti, návratu, rozkladu atd.
2.1.1951 (krouž.blok, č. 50,51) (Praha, 510102-1a.)
Všechno nové je jedinečné, individuální. To neznamená ovšem, že je omezené, atomické, uzavřené; každá novost znamená pravý opak uzavřenosti, totiž otevřenost, nový prostor, dynamis. Právě pro tento svůj charakter je nové víc než pouhé semeno, než zárodek. Nové je vždy činem, akcí, která prolamuje dosavadní uzavřenost nikoliv zevnitř, nýbrž zvenčí; nové je zároveň zásahem z jiné sféry a zároveň zásahem do dané sféry (dosavadní, až dosud v sebe uzavřené). Nové přináší s sebou vždy nové rozměry, nové vztahy a možnosti a tak redukuje, stlačuje dosavadní totalitu a plnost na parcialitu a částečnost, jednotlivost. Ale abychom mohli přesněji pochopit tento proces, je třeba předběžně porozumět tomu, jakým způsobem může dosavadní sféra trvat v nové orientaci, tj. jak může přejíti ze své sevřenosti do uvolněnosti a při tom se nerozpadnout na neorganizované složky, tedy navrátit se k úplnému počátku, od něhož by každá nová a od dané odlišná struktura a organizace musela vždy znovu vyjít.Veškerý vývoj nespočívá v novosti, nýbrž ve způsobu, jakým je z minulého nového učiněno přítomné staré, tj. ve způsobu a rozsahu trvání starého. Nové samo o sobě je počátkem, nikoliv pokračováním, vývojem, a dokonce už ne zavrcholením. Vývojem, pokračováním se může stát jedině ve vztahu k starému, totiž tak, že je zachovává tím, že je pozdvihuje na novou úroveň, že je řadí do nové, transcendent(ál)ní (pro ně) souvislosti. 2.1.1951 (krouž.blok, č. 50,51) (Praha, 510102-1b.)
vznik lístku: únor 2004

Kauzalita a svoboda | Nové a „kauzalita“ | Svoboda „elementární“

Ladislav Hejdánek (2004)
Nejzákladnější (a také nejjednodušší) formou svobody je „otevřenost nahodilosti“. Obvykle se to ovšem vykládá jinak, totiž poukazem k několika „možnostem“. Koncept „možnosti“ je ovšem zatížen obrovskými problémy, a tak bude lépe se mu co možná vyhýbat všude tam, kde budeme chtít dosáhnout přesnějšího myšlenkového postupu. Důraz na onu „otevřenost nahodilosti“ má původně polemický smysl: je namířen proti pankauzalismu. Tam, kde striktně platí kauzalita jakožto obecný zákon (a tím rozumíme ovšem kauzalitu, která počítá pouze s jediným ze čtyř Aristotelových druhů příčin, totiž s tím, kterému se pak říkalo „causa efficiens“), není možná ani nahodilost, a tudíž ani svobodné rozhodnutí (ledaže bychom „svobodu“ začali chápat jako „nutnost“; ale to necháme stranou). Svoboda ovšem neznamená porušení „kauzality“ (v uvedeném smyslu), nýbrž jen to, že kauzalita, přesněji tzv. kauzální nexus, mají prostupný charakter: mezi dané (dosavadní) „příčiny“ mohou vstoupit „příčiny nové“, tj. příčiny, které nebyly samy zapříčiněny nějakými jinými, dřívějším příčinami. Takové „příčiny“ se liší od ostatních příčin tím, že nejsou zároveň žádnými následky. (Aristotelés měl za to, že každý následek je sice následkem nějaké předcházející příčiny, ale sám že se stává příčinou dalších následků; a právě tak ona předcházející příčina byla vlastně následkem nějaké ještě starší příčiny, a tak dále. To však nejde do nekonečna, nýbrž někde se tato série zastaví u příčiny, která už sama žádným následkem nebyla a není – jde o tzv. první příčinu. My bychom tedy připustili takovou „první příčinu“ nikoli jednu, ale celou řadu „prvních příčin“, které vstupují do předpokládaného „kauzálního nexu“ právě v místech zmíněné „prostupnosti“.) Rozhodujícím momentem pro naše další úvahy je pojetí takového vstupu čehosi nového do kontextu, v němž tato „novost“ nemůže být odvozena z ničeho již daného, jsoucího, v němž již „obsaženého“. Pokud považujeme za samozřejmé, že vstup čehosi „nového“ můžeme připustit jen v tom smyslu, že toto „nové“ přichází z jiného, již daného (a tedy „minulého“) kauzálního kontextu (nexu), původní chápání kauzality vlastně neopouštíme, jen v něm – poněkud nedomyšleně – celkový kontext jakoby parcelujeme na jednotlivé kauzální souvislosti, které jako by byly od sebe nějak odděleny a které by touto odděleností jaksi umožňovaly zmíněnou „prostupnost“. Toto pojetí převládlo, ale myšlenkově je hluboce rozporné; „svoboda“ je v něm degradována na pouhé zdání, na subjektivní, ale mylný „dojem“. Skutečná svoboda, jak jí postupně stále hlouběji rozumíme zejména v posledních několika stech letech, dostává své místo jen za předpokladu, že vznik nového je nerozlučně spjat s něčím, co přichází nikoli z minulosti, nýbrž z budoucnosti. I to já ovšem své další problémy. (Písek, 040211-1.)
vznik lístku: únor 2004

Staré x zchátralé | Nové x zchátralé | Amerika (a města) | Zchátralé x staré

Claude Lévi-Strauss (1955)
Jeden vtipný a zlomyslný člověk definoval Ameriku jako zemi, která od barbarství přešla k dekadenci, aniž poznala civilizaci. Tento výrok by se mohl s větším právem vztáhnout na města Nového světa: přecházejí od novosti k zchátralosti, aniž prodlí ve stavu starobylosti. ... Ono prodlení mimo proud času, k němuž vybízí monumentální architektura, onen život bez věku, tak charakteristický pro nejkrásnější stará města, která nejsou už jen nástroji urbanistické funkce, ale předměty nazírání a kontemplace – to je něco, co americká města nikdy nepoznají. ...
(2871, Smutné tropy, Praha 1966, př. Jiří Pechar, str. 63.)
vznik lístku: prosinec 2006

Nové (všechno)

Jan, apoštol ()
5I řekl ten, kterýž seděl na trůnu: Aj, nové činím všecko. I řekl mi: Napiš to. Neboť jsou tato slova věrná a pravá. 6I dí mi: Již se stalo. Jáť jsem Alfa i Omega, počátek i konec ....
(Zjevení 21, 5)
(Nový Zákon, podle vydání Kralického z r. 1601, Kutná Hora, 1941, str. 266.)
vznik lístku: listopad 2011

Světové dění: nové a opakování | Nové a opakování

Konrad Lorenz (1983)
Jak jsem vyložil v první části /zvláště ve 3. kapitole), jsou při programování lidské sociální ontogeneze „předvídány“ jisté mechanismy, které vedly v dosavadních podmínkách kulturního vývoje k nalezení životně nezbytné střední cesty mezi lpěním na získaných strukturách a jejich odstraňováním a rekonstrukcí.
Mudrc Ben Akiba prý řekl: „Všechno zde již bylo.“ Když vyslovuji v přednášce varování před ztrátou tradice u dnešní mládeže, velice často se mi namítá, že staří si s mladými nikdy nerozuměli a že dosud žádná kultura na konflikt po sobě jdoucích generací nezanikla. Již jsem uvedl, že světové dění je nikdy neopakuje. Princip „Nic z toho, co nastane, zde ještě nebylo“ se týká jak dnešní situace lidstva, tak všech stupňů fylogenetického a historického dění.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 151.)
vznik lístku: březen 2003