LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Aristotelés (-384-324)

V tom smyslu se tedy věci nazývají nepravdivými, klamnými, buď proto, že nejsou, anebo že představa, kterou vzbuzují, jest představou toho, co není. Mylný pojem je však ten, který, pokud je mylný, vztahuje se k něčemu, co není. Proto každý pojem jest mylný, který je utvořen o jiné věci než o té, vzhledem k níž jest pravdivý, na příklad nesprávný jest pojem trojhranného kruhu. O každé věci jest sice v jenom smyslu jenom jeden pojem, jenž vyjadřuje její bytnost, v jiném smyslu jest jich však mnoho, … Nesprávný pojem jest však prostě pojmem o ničem. Proto …
(Met. V 29, 1024b; překl. Ant. Kříž 1946, str. 162.)
… Things, then, are called false in these senses: either because they themselves are unreal, or bacause the impression derived from them is of something unreal.
A false statement is the statement of what is not, in so far as the statement is false. Hence every definition is untrue of anything other than that of which is true; e.g., the definition of a circle is untrue of a trinagle. Now in one sense there is only one definition of each thing, namely that of its essence; but in another sense there are many definitions, since … But the false definition is not strictly a definition of anything. Hence it was foolish …
(Met. V 29, 1024b; trad. Tredennick, p. 287.)

Aristotelés ()

Vyzkoumati pravdu jest jednak nesnadné, jednak snadné. Známkou toho jest již to, že nikdo jí nemůže úplně dosíci, ani se jí zcela chybiti, ale že každý dovede alespoň něco říci o přirozené povaze věcí, takže jednotlivec k ní sice nepřispívá buď ničím anebo jen málo, ale máme-li zřetel k výrokům všech dohromady, vzniká určité množství poznatků. A tak zdá-li se, že je tomu tak, jako říkáme v přísloví „kdo by se chybil brány“, jest snadná, máme-li v jisté míře celek, nemůžeme-li se však dodělati části, a naopak. Avšak příčina její nesnadnosti, jež se projevuje dvojím způsobem, není snad ve věcech, nýbrž v nás. Neboť jak se k dennímu světlu chová zrak netopýří, tak se rozum naší duše chová k tomu, co svou přirozeností jest ze všeho nejzřejmější.
(O176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 66-67 – kniha II, začátek.)

Aristotelés (-384-324)

Zřejmě nemluví pravdu ani ti, kdo tvrdí, že všechno jest v klidu, jako ti, kdo říkají, že se všechno pohybuje.
Neboť je-li všechno v klidu, bude vždy totéž pravdivé a mylné; ale patrně se to mění. Vždyť ten, kdo mluví, sám kdysi nebyl a opět jednou nebude.
Jestliže se však všechno pohybuje, nebude nic pravdivého; všechno by tedy bylo mylné. Ale bylo dokázáno, že je to nemožné. /124/
Dále to, co se mění, musí býti jsoucí. Neboť změna se děje z něčeho v něco.
Ale zajisté tomu není ani tak, že by všechno bylo v klidu nebo se pohybovalo jenom někdy, nic však stále. Neboť jest něco, co stále pohybuje tím,co jest pohybováno; a tento první hybný činitel jest sám nehybný.
Met IV, 8, 1012b
(0176, Metafysika, př. A. Kříž, Praha 1946, str. 123-24.)

Aristotelés (-384-322)

..., tak i jsoucno jako jsoucno má své zvláštní určení; a v tom je úkol filosofa, aby vyzkoumal pravdu.
Je to vidět již v tom, že dialektikové a sofisté tváří se jako filosof. Sofistika jest totiž jenom zdánlivou moudrostí a dialektikové rozmlouvají o všem; všemu společné jest však jsoucno. Rozmlouvají však o něm zřejmě proto, že je to vlastní předmět filosofie. Sofistika a dialektika se opravdu pohybuje v téže oblasti jako filosofie, ale filosofie se od dialektiky liší způsobem své působnosti, od sofistiky cílem života, jejž záměrně sleduje. Dialek/101/tika se totiž pouze cvičí na tom, co filosofie poznává, a sofistika pěstuje moudrost pro zdání, nikoli pro skutečnou moudrost.
(0176, Metafyzika, Praha 1946, str. 100-01 – IV, 1004b.)

Aristotelés (-384-322)

Jest však vůbec něco zvláštního chtít rozhodovat o pravdě ze zjevu, že se věci vezdejší mění a nikdy netrvají v témž stavu. Neboť pravdu je třeba hleděti si získat z toho, co se chová stále stejně a co nepodléhá žádné změně. Takového druhu jsou nebeská tělesa. Ta se totiž nejeví hned tak, hned jinak, nýbrž jsou stále tatáž a nemají nic společného se změnou.
(0176, Metafyzika, Praha 1946, str. 100-01 – IV, 1004b.)